Sladkobol

Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí Susan Cain

• Strana 1

• Strana 2

  

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 3

  NOT FOR DISTRIBUTION

  NOT FOR DISTRIBUTION

• Strana 4

   

  Sladkobol

  Jak nás touha a zármutek

  obohacují a dotváejí

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zár mutek obohacují a dotvářejí

• Strana 5

  Susan Cain

  SLADKOBOL

  Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

  Copyright BIERSWEET © 2022 by Susan Cain

  Published in the United States by Crown, an imprint of Random House,

  a division of Penguin Random House LLC, New York.

  Podle anglického originálu Biersweet: How Sorrow and Longing Make Us Whole

  vydalo v edici Pod povrchem nakladatelství Jan Melvil Publishing v Brn roku 2024.

  Žádná ást této knihy nesmí být nijak použita i reprodukována bez písemného svolení,

  s výjimkou pípadů krátkých citací jako souásti kritických lánků a recenzí.

  Peklad Viktorie Hanišová

  Odpovdná redaktorka Zuzana Kaerová

  Jazyková redaktorka Vendula Kusá

  Šéfredaktor Marek Vlha

  Redakní spolupráce Lenka ížková

  Gracká úprava a sazba Stará škola (staraskola.net)

  Ilustrace na obálce Evan Ganey

  Obálka Jackie Phillips

  Úprava eské obálky David Dvoák

  Fotograe autorky Aaron Fedor

  Jazyková korektura Vilém Kmuníek

  Tisk a vazba PBtisk, a. s., Píbram

  Vydání první

  Jan Melvil Publishing, 2024

  Všechny naše knihy najdete na

  www.melvil.cz

  Chyby a pipomínky: melvil.cz/chyby

  Recenze a pochvaly: melvil.cz/kniha-sladkobol, libisemi@melvil.cz

  Kniha vychází také elektronicky a jako audiokniha.

  ISBN 978-80-7555-214-3

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 6

  Obsah

  Poznámka autorky / 11

  Pedehra: Sarajevský cellista / 13

  Úvod: Síla sladkobolu / 17

  První část

  Zármutek a touha. Jak můžeme proměnit bolest

  v kreativitu, transcendenci a lásku?

  Kapitola 1: Kemu potebujeme smutek? / 31

  Kapitola 2: Pro toužíme po „dokonalé“ abezpodmínené lásce? / 51

  Kapitola 3: Souvisí kreativita se zármutkem, touhou – atranscendencí? / 77

  Kapitola 4: Jak se vyrovnat seztracenou láskou? / 99

  Druhá část

  Vítězové a poražení. Jak můžeme autenticky žít a pracovat

  v „tyranii pozitivity“?

  Kapitola 5: Jak se mohl národ vybudovaný na zármutku promnit vkulturu

  normativního úsmvu? / 129

  Kapitola 6: Jak lze pekonat vnucenou pozitivitu na pracovišti imimo nj? / 146

  Třetí část

  Smrtelnost, pomíjivost a žal. Jak lze žít s vědomím,

  že my sami i všichni naši bližní jednou zemřou?

  Kapitola 7: Mli bychom usilovat ovný život? / 169

  Kapitola 8: Máme se pokoušet „pekonat“ žal apomíjivost? / 183

  Kapitola 9: Ddíme bolest po rodiích apedcích? / 204

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 7

  Doslov: Jak se vrátit domů / 229

  Podkování / 240

  Poznámky / 246

  Rejstík / 279

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 8

  Na památku Leonarda Cohena

  Ve všem je njaká prasklina

  A práv tou dovnit proniká svtlo

  — L.C. „Anthem“

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 9

   

  Kemu potebujeme

  smutek?

  Než rozpoznáte laskavost jako tu nejhlubší

  niterní záležitost, musíte jako tu druhou

  nejhlubší záležitost uznat zármutek.

   Naomi Shihab Nye

  V

   roce 2010 se Pete Docter, proslulý režisér Pixaru, rozhodl

  vytvoit animovaný lm o divokých a zmatených emocích

  jedenáctileté dívky jménem Riley. Vhlav si nartl hrubé obrysy

  píbhu, který chtl vyprávt. Film ml zaínat scénou sRiley, kte-

  rou rodie vytrhnou zrodné Minnesoty apesadí do nového domu

  aškoly vSan Francisku akterá se zárove zmítá vemocionální boui

  nastávajícího dospívání.

  Myšlenka to byla dobrá, Docter však musel vyešit kreativní há-

  danku. Chtl ztvárnit Rileyiny pocity jako roztomilé animované po-

  staviky ovládající ídicí centrum vmozku aformující její vzpomínky

  akaždodenní život. Ale které pocity? Psychologové mu ekli, že máme

  až sedmadvacet různých emocí. Astolika postavami se dobrý píbh

  odvyprávt nedá. Docter ho poteboval zúžit avybrat si jednu emoci

  jako protagonistu.

  Pro hlavní roli zvažoval nkolik různých emocí anakonec se lm

  rozhodl vystavt okolo Strachu, spolu sRadostí, ásten proto, že mu

  Strach pipadal zábavný. Zvažoval iSmutek, ale ten mu pišel neatrak-

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zár mutek obohacují a dotvářejí

• Strana 10

  32 ZÁRMUTEK ATOUHA

  tivní. Docter vyrostl vMinnesot, kde, jak se mi svil, zjevn platila

  norma sangvinismu: „Pedstava, že byste se ped nkým rozplakala,

  nebyla ani trochu cool.“

  Po tech letech práce na lmu– sjiž napsanými dialogy aáste-

  n hotovým lmem, vetn scének se Strachem, znichž nkteré byly

  „velmi dobré“– si Docter uvdomil, že je nco špatn. Ml ped sebou

  promítání rozpracovaného lmu ped exekutivním týmem Pixaru. Byl

  si jistý, že to bude průšvih. Tetí scéna totiž nefungovala. Podle nara-

  tivního oblouku lmu mla Radost dostat velkou lekci. Jenže Strach

  ji neml co nauit.

  Docter ml vté dob za sebou dva megaúspšné lmy– Vzhůru

  do oblak aPříšerky s. r. o. Zaínal však trpt pocitem, že ml jen kliku.

  „Vůbec netuším, co dlám,“ pomyslel si. „Ml bych se na to

  vykašlat.“

  Jeho mysl se zaala oddávat ernoerným pedstavám, co si pone,

  až pijde nejen opráci vPixaru, ale ioceloukariéru. Zaal preventivn

  truchlit. Pedstava, že se ocitne mimo vybrané spoleenství kreativců

  abyznysových samorostů, vnm vyvolala pocit, jako by se topil– ve

  smutku. Aím vtší sklíenost cítil, tím víc si uvdomoval, jak moc

  má své kolegy rád.

  Dovedlo ho to k prození: Skuteným důvodem jeho emocí

  (aemocí obecn) je nás spojovat. ASmutek je ze všech emocí tím

  nejlepším pojidlem.

  „Najednou mi došlo, že musíme vyhodit Strach,“ vzpomíná,

  „aspojit Smutek sRadostí.“ Jediným problémem bylo pesvdit

  tehdejšího editele Pixaru, Johna Lassetera, že Smutek musí být

  jednou z ústedních postav lmu. Obával se, že to nebude tak

  jednoduché.

  Docter mi svůj píbh vypráví ve vzdušném prosvtleném atriu,

  které navrhl Steve Jobs pro budovy Pixaru vkalifornském Emeryville.

  Obklopují nás sochy pixarovských postaviek vnadživotní velikosti–

  rodina Parrových zÚžasňáků nebo Buzz Rakeák zToy Story– pózující

  voknech sahajících až do stropu. Docter si vPixaru užívá statusu kul-

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 11

  KČEMU POTŘEBUJEME SMUTEK? 33

  tovní osobnosti. Díve toho dne jsem vedla schůzku vedení ohledn

  zapojení talentovaných introvertních lmaů, akdyž Docter nkolik

  minut po zahájení porady vrazil do konferenní místnosti, okamžit

  ji rozsvítil svou srdeností.

  Docter se sám podobá animovanému hrdinovi sestavenému

  znakreslených obdélníků. Mí dva metry amá protáhlý obliej,

  znjž polovinu tvoí elo. Dokonce ijeho zuby jsou dlouhé aobdél-

  níkové, ahouni svta zubů. Jeho nejnápadnjším rysem je však jeho

  mimika. Jeho úsmvy agrimasy prozrazují veselou apodmanivou

  citlivou duši.

  Když byl dít, jeho rodina se pesthovala do Kodan, kde jeho

  otec vrámci výzkumu pro svou doktorskou práci zkoumal dánskou

  sborovou hudbu. Docter nemluvil dánsky anetušil, oem si ostatní

  dti povídají. Bolest ztéto zkušenosti ho pivedla kanimování: kres-

  lit lidi bylo snazší než snimi mluvit. Sklon vymýšlet postavy žijící

  vdomcích na stromech aodplouvající do snového svta má ostatn

  dodnes.

  Docter se obával, že exekutivnímu týmu bude Smutek pipadat

  píliš zasmušilý atemný. Postava Smutku, jak ji nakreslili animátoi,

  byla nevzhledná, zavalitá amodrá. Pro by se ml píbh toit kolem

  nkoho takového? Kdo by se chtl identikovat zrovna sní?

  Bhem procesu získal Docter neekaného spojence: Dachera

  Keltnera, vlivného profesora psychologie zKalifornské univerzity

  vBerkeley. Docter ho pozval, aby jemu ajeho kolegům piblížil

  vdu oemocích. Stali se znich dobí pátele. Keltnerova dcera práv

  procházela útrapami dospívání úpln stejn jako Docterova dcera,

  atak oba muže spojil nepímý strach. Keltner objasnil Docterovi

  ajeho týmu funkci každé hlavní emoce: Strach vás udrží vbezpe-

  í. Hnv je ochranou ped tím, aby vás nkdo využil. ASmutek–

  kemu je Smutek?

  Keltner vysvtlil, že Smutek vyvolává soucit.Spojuje lidi. Pomá-

  há vám uvdomit si, kolik pro vás parta svérázných lmaů zPixaru

  znamená.

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 12

  34 ZÁRMUTEK ATOUHA

  Vedení nápad schválilo aDocter se svým týmem scéná pepsali–

  anakonec získali Oscara za nejlepší animovaný lm. Vhlavě se stalo

  nejvýdlenjším originálním lmem vhistorii Pixaru– se Smutkem

  vhlavní roli.*

  �

  Když jsem Dachera Keltnera– sneposlušnou blond hívou aaurou

  surfae súsmvem záícím jako maják– vidla poprvé, nezapůsobil

  na m zrovna jako vyslanec Smutku. Spíš se zdálo, že jeho piroze-

  ným stavem je Radost. Vyzauje znj velost astarostlivost anavíc

  má dar upímných politiků vnímat ostatní avážit si jich. Je hlavou

  Berkeley Social Interaction Lab ataké Greater Good Science Center

  (Berkleyská laborato sociální interakce aVdecké centrum pro vyšší

  dobro), dvou nejvýznamnjších laboratoí pozitivní psychologie na

  svt, kde se zabývá emocemi, jež nám zpíjemují život: údivem,

  úžasem aštstím.

  Pokud však sKeltnerem strávíte njakou dobu, všimnete si, že

  koutky jeho oí se stáejí dolů jako ubaseta aže sám sebe popisuje

  jako úzkostlivého melancholika– jako sladkobolný typ. „Smutek m

  denuje do morku kostí,“ svil se mi. Ve své knize Ticho píšu ovýzku-

  mu provedeném Jeromem Kaganem aElaine Aron. Tito psychologové

  zjistili, že 15 až 20 procent novorozenců dostane do kolébky tempe-

  rament, jenž je peduruje kintenzivnjším reakcím jak na nejistotu

  života, tak na jeho krásu. Keltner se považuje za nkoho, koho by

  Kagan nazval „vysoce reaktivním“ aAron „vysoce citlivým“ lovkem.

  Keltner vyrostl vdivoké aidealistické domácnosti sedmdesátých

  let. Jeho otec byl hasi amalí, bral ho do galerií auil ho taoismu,

  * Keltner se deníku The New York Times svěřil, že má „určité výhrady“ knálnímu

  ztvárnění Smutku ve lmu. „Smutek je vnímán jako přítěž, pomalá postava,“

  řekl. „Ve skutečnosti studie zjistily, že se smutek pojí se zvýšeným fyziologickým

  nabuzením, které tělo aktivuje, aby bylo schopné reagovat na ztrátu. Ave lmu

  je Smutek mdlý anepříjemný.“

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 13

  KČEMU POTŘEBUJEME SMUTEK? 35

  ajeho matka profesorka literatury, která mu pedítala romantickou

  poezii azbožovala D.H.Lawrence. Keltner ml velmi blízký vztah

  smladším bratrem Rolfem, se kterým se toulal pírodou vjakoukoli

  denní inoní dobu. Jejich rodie je vedli ktomu, aby objevili svou

  váše asvůj život si zaídili podle ní.

  Ve jménu hledání co nejintenzivnjších životních zážitků se však

  Keltnerovi neustále sthovali: zmexického malomsta, kde se Keltner

  na maliké klinice narodil, do Laurel Canyon, alternativní kalifornské

  tvrti vHollywood Hills, kde sousedili spianistou Jacksona Browna

  akde Keltner navštvoval školu zvanou Wonderland, odtud posléze na

  venkovskou farmu vpodhůí Sierry Nevady, kde už vpáté tíd bylo jas-

  né, že jen pár dtí bude moct pomýšlet na studium na vysoké škole. Když

  se rodina pesunula do anglického Noinghamu, kde Keltner chodil

  na stední školu, manželství rodiů se rozpadlo. Jeho otec se zamiloval

  do manželky rodinného pítele amatka zaala pendlovat mezi Anglií

  aPaíží, kde studovala experimentální divadlo. Keltner aRolf zůstali

  bez dozoru, opíjeli se apoádali party. Už nikdy znich nebyla tveice.

  Navenek se zdálo (adodnes zdá), že je Keltner dít štstny. Náhlý

  rozvod jeho rodiů však na nj ana jeho rodinu ml, jak sám íká,

  „dlouhotrvající asmutný dopad“. Otec byl vtšinu asu pry, matka

  trpla klinickou depresí aKeltner se ti roky potýkal sintenzivními

  panickými atakami. Rolf, ze kterého se pozdji stal zanícený logoped

  působící ve znevýhodnných lokalitách aoddaný manžel aotec, bojo-

  val sdémony, které jeden léka diagnostikoval jako bipolární poruchu:

  trpl nespavostí, pejídal se, lil do sebe jedno pivo za druhým akouil

  marihuanu, aby si zklidnil nervy.

  Zcelého rozkladného procesu Keltnerem nejvíc otásly Rolfovy

  problémy. ásten kvůli tomu, že bratr byl pro nj odmalika kotvou:

  kdekoli se ocitli, byli si navzájem oporou, spoleníky, průzkumníky

  nového terénu apartnery vtenisu, kteí ve tyhe nikdy neprohráli.

  Po rozpadu rodiny se osebe navzájem starali.

  Rolf byl Keltnerovi také vzorem. Byl orok mladší, ale podle Kelt-

  nera byl vtší, odvážnjší ahodnjší, „moráln nejkrásnjší“ lovk,

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 14

  36 ZÁRMUTEK ATOUHA

  jakého kdy znal. Na rozdíl od dravého asoutživého Keltnera byl

  skromný anenároný aml obrovskou slabost pro vyddnce. Vjed-

  nom zjejich bydliš žila dívka jménem Elena, která vyrůstala vroz-

  padlém dom spední zahrádkou pipomínající smetišt. Elena trpla

  podvýživou, vlasy mla slepené anemyté, aasto se kvůli tomu stávala

  terem šikany. Rolf, který nebyl nejvyšší ani nejsilnjší dít ve tíd, ji

  však ped jejími muiteli neustále bránil. Jeho statečnost pramení zjeho

  soucitné povahy, domníval se Keltner. Kéž bych byl jako on.

  Když Keltner dospl azaal zkoumat, pro se jeho rodina rozpad-

  la, pojal podezení, že práv posedlost rodiů vášní rodinu pivedla do

  takových problémů. Aakoli sám sebe považoval za osobu umlecky

  aromantickou založenou, byl také rozený vdec– atak se vdosplosti

  rozhodl studovat lidské emoce. Úžas, údiv aradost hrály vživot jeho

  rodiny vždy zásadní úlohu, stejn jako smutek, který se vKeltnerovi,

  jeho rodin avmnohých znás usadil.

  �

  Jedním ze základních kamenů Keltnerova výzkumu shrnutého

  vknize Born to Be Good (Zrozen kdobru) je takzvaný „soucitný

  instinkt“– jde omyšlenku, že my lidé se zcela pirozen zajímáme

  oproblémy jiných osob. Ukazuje se, že náš nervový systém píliš

  nerozlišuje mezi vlastní bolestí abolestí nkoho jiného; vobou pí-

  padech reaguje podobn. Tento instinkt je nám stejn vlastní jako

  poteba jíst adýchat.

  Soucitný instinkt je také nedílnou souástí lidského úspchu–

  ajednou ze silných stránek sladkobolu. Slovo compassion (soucit,

  slitování) znamená doslova „trpt spolen“ aKeltner ho chápe jako

  jednu znašich nejlepších anejspásnjších pedností. Smutek, ze kte-

  rého vyvrá soucit, je prosociální emoce, hybatel spojení alásky, to, co

  hudebník Nick Cave nazývá „univerzální pojící silou“. Zármutek aslzy

  jsou jednmi znejsilnjších propojujících mechanismů, jež máme.

  Soucitný instinkt je v našem nervovém systému zakoenný

  tak hluboko, že ho lze zejm vysledovat až do nejranjších evo-

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 15

  KČEMU POTŘEBUJEME SMUTEK? 37

  luních djin. Když vás nco štípne nebo popálí, aktivuje se pední

  cingulární oblast vaší mozkové kůry (ACC)– tato výhradn lidská

  ást mozku se vyvinula pozdji azodpovídá za schopnost vykoná-

  vat velmi složité úlohy jako zaplatit dan nebo naplánovat oslavu.

  ACC se stejným způsobem aktivuje ivpípad, když nkdo štípne

  nebo popálí nkoho jiného. Keltner však soucitný instinkt objevil

  ivinstinktivnjších aevolun starších ástech našeho nervového

  systému: vsaví oblasti známé jako periakveduktální šedá hmota,

  která se nachází ve stedním mozku avelí matkám starat se osvé dti.

  Avysledovat jej lze dokonce ivješt starší, hlubší abazálnjší ásti

  nervového systému– vtakzvaném bloudivém nervu, který spojuje

  mozkový kmen skrkem atrupem, aje nejvtším ajedním znejdůle-

  žitjších nervových svazků.

  Už dlouho se ví, že bloudivý nerv souvisí s trávením, sexem

  adýcháním– smechanismy, které nás udržují pi život. Keltnerovy

  opakované studie však objevily jeho další úel: Jsme-li svdky utr-

  pení, bloudivý nerv vnás vyvolá starost. Pi pohledu na fotograi

  muže sobliejem pokiveným bolestí nebo na dít oplakávající smrt

  babiky, se bloudivý nerv nažhaví. Keltner rovnž zjistil, že lidé

  smimoádn vyvinutým bloudivým nervem– íká jim superhvzdy

  bloudivého nervu– lépe spolupracují sostatními anavazují silnjší

  pátelství. Když se stanou svdky šikany, svtší pravdpodobností se

  obti zastanou, aastji obtují pestávku, aby pomohli spolužákovi

  smatematikou.

  Keltnerův výzkum není jediný, který prokázal spojení mezi smut-

  kem asounáležitostí. Harvardský psycholog Joshua Greene aneuro-

  vdec apsycholog Jonathan Cohen zPrincetonské univerzity zjistili,

  že lidem, kteí dostali za úkol zamyslet se nad utrpením obtí násilí, se

  vmozku aktivovaly stejné oblasti jako matkám, které se sláskou dívaly

  na fotograe svých dtí. Neurovdci James Rilling aGregory Berns

  zEmoryho univerzity odhalili, že pomoc lidem vnouzi stimuluje stej-

  nou mozkovou oblast jako vítzství nebo konzumace dobrého jídla.

  Víme také, že lidé, kteí trpí nebo trpli depresí, budou spíše nahlížet

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 16

  38 ZÁRMUTEK ATOUHA

  na svt zperspektivy nkoho jiného asoucítit sním, adále, že vyso-

  ce empatití lidé svyšší pravdpodobností mívají voblib smutnou

  hudbu. „Deprese prohlubuje pirozenou empatii,“ zjistil profesor

  psychiatrie Nassir Ghaemi zTusovy univerzity, „adává vzniknout

  lovku, pro kterého je nevyhnutelná sí vzájemné závislosti […]

  osobní realitou, anikoli jen zbožným páním.“

  Tato zjištní mají obrovské dopady. íkají nám, že nutkání reago-

  vat na smutek jiných bytostí se nachází ve stejné oblasti jako poteba

  dýchat, trávit jídlo, rozmnožovat se achránit své dti, na stejném míst

  jako naše touha po ocenní aradosti zživota. íkají nám, jak mi vy-

  svtlil Keltner, že „starostlivost tvoí jádro lidské existence. Smutek

  souvisí spéí odruhé. Asoucit je matkou smutku“.

  Pokud chcete Keltnerova zjištní prožít skuten do hloubky,

  podívejte se na YouTube na nádherné tyminutové video, které se

  neekan stalo virálním: do vyhledávae zadejte heslo Empathy: e

  Human Connection to Patient Care. Vzniklo na objednávku zdra-

  votnického zaízení Cleveland Clinic aje souástí kampan, jejímž

  cílem bylo vzbudit vošetovatelích empatii. Ve videu, které vás vezme

  na krátkou procházku po nemocniních chodbách, kamera vždy na

  okamžik spoine na obliejích náhodných kolemjdoucích, na lidech,

  kolem nichž obyejn projdete bez povšimnutí– vtomto pípad však

  máme kdispozici titulky, které nám sdlují, jakými útrapami (apíle-

  žitostnými úspchy) práv procházejí: „Nádor je maligní.“ „Manžel je

  smrteln nemocný.“ „Na poslední návštv tatínka.“ „Nedávno rozve-

  dená.“ A: „Práv jsem se dozvdl, že budu táta.“

  �

  Jak se vám video líbilo? Možná vám ukápla slza? Možná máte vkrku

  knedlík nebo fyzicky cítíte, jak se vaše srdce doširoka otevírá? Za-

  plavil vás pocit lásky následovaný racionálním závazkem, že zanete

  vnovat pozornost lidem, kolem nichž každý den procházíte– ato

  nejen lidem na nemocniní chodb, ale i chlápkovi na pump

  avašemu nadmíru upovídanému kolegovi? Za tyto reakce prav-

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 17

  KČEMU POTŘEBUJEME SMUTEK? 39

  dpodobn mohou bloudivý nerv, pední cingulární kortex ape-

  riakveduktální hmota, které vyhodnotily bolest lidí, se kterými jste

  se nikdy nepotkali, jako by to byla vaše vlastní bolest. Askuten

  tomu tak je.

  ada znás sbližující sílu smutku vnímá, aniž by si ji explicitn

  uvdomila nebo aniž by nás napadlo vyjádit ji neurovdeckou ter-

  minologií. Ped nkolika lety, když tato kniha ješt existovala pouze

  vmé hlav, m Gretchen Rubin požádala orozhovor na téma „chvála

  melancholie“, který následn zveejnila na svém blogu. Jistá mladá

  žena mi na můj píspvek odpovdla na svém vlastním blogu, kde se

  rozepsala opohbu svého ddeka ao„spojení duší“, které tam zažila.

  Zamstnanci ddekova holiství na jeho poest sborov zazpí-

  vali ajá jsem poprvé za svých trnáct let svého života vidla tátu

  plakat. Ten okamžik– rytmický zvuk mužských hlasů, ztichlé

  obecenstvo aotcův smutek– se mi navždy vryl do srdce. Akdyž

  moje rodina musela poprvé uspat zvíe, všechna ta láska vmíst-

  nosti– sdílená mezi otcem, bratrem amnou– mi vzala dech.

  Když si na tyto události vzpomenu, nepociuji primárn smutek.

  Je to spojení duší. Když zažíváme smutek, sdílíme spolené utrpe-

  ní. Jde ojeden zmála okamžiků, kdy si lidé dovolí být skuten

  zranitelní. Je to okamžik, kdy nám naše kultura dovolí být zcela

  autentití ve svých pocitech.

  Žena mla pocit, že nedokáže tyto postehy vyjádit vkaždodenním

  život, aproto se uchýlila kumní:

  Moje záliba ve vážných lmech atžkých románech není niím ji-

  ným než pokusem oživit krásu nejupímnjších okamžiků mého

  života. Uznávám, že chceme-li fungovat ve spolenosti, nemůže-

  me neustále pekypovat emocemi, atak se ktmto okamžikům

  vracím ve své mysli, prožívám je znovu prostednictvím umní

  ajsem otevená novým, naprosto zranitelným okamžikům.

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 18

  40 ZÁRMUTEK ATOUHA

  Možná bychom však tyto okamžiky do každodenního života pevést

  měli– apochopit tak jejich evoluní základy. Je známo, že žijeme

  vdob, kdy nám dlá potíže nacházet sostatními spojení, zejména

  stmi mimo náš „kmen“. Keltnerova práce nám ukazuje, že smutek–

  ze všech možností práv Smutek!– má sílu vytvoit „spojení duší“,

  které nám tak zoufale schází.

  �

  Chceme-li však sílu smutku zcela pochopit, musíme porozumt ješt

  jednomu dílku našeho ddictví po primátech. íkali jste si nkdy,

  pro na fotograe hladovjících nebo opuštných dtí vmédiích re-

  agujeme stak niternou intenzitou? Pro nám myšlenka na dti bez

  rodiů způsobuje tak hluboké auniverzální utrpení?

  Odpov se nachází hluboko vevoluních djinách lidstva. Náš

  soucitný instinkt podle všeho nemá původ jen vtak njakém mezilid-

  ském spojení, ale vpoutu mezi matkou adíttem– snutkavou touhou

  matky reagovat na své plaící dít. Odtud se tento instinkt rozbíhá dál,

  kdalším bytostem, které potebují péi.

  Miminka jsou podle Keltnera „nejzranitelnjší mláata na celém

  svt“, neschopná fungovat bez laskavé pomoci dosplých. Vtakto

  kehkém stavu se rodíme, abychom dokázali pojmout obrovský

  mozek, který by byl píliš velký, než aby prošel porodními cestami,

  kdybychom ekali na jeho plné vyvinutí. Naše „pedasné“ narození

  je však potenciáln jednou znejoptimistitjších zpráv onašem druhu.

  Znamená to, že stejn jako rostla naše inteligence, musela růst inaše

  schopnost soucítit, abychom se postarali osvá beznadjn závislá

  mláata. Potebovali jsme se nauit rozluštit záhadný plá nemluvat,

  krmit je amilovat.

  Kdyby se tento instinkt vztahoval pouze na naše vlastní potomky,

  nebyla by tato informace až tak zajímavá. Keltner upozoruje na pod-

  statnjší souvislost: „Jelikož je nám vlastní starat se o malé a zranitelné

  dti, vyvinuli jsme si také schopnost peovat ocokoli, co dti njakým

  způsobem pipomíná– od pokojové kvtiny po cizince vnouzi. Ne-

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 19

  KČEMU POTŘEBUJEME SMUTEK? 41

  jsme jediní savci, kteí to dlají. Kosatky krouží kolem matky, která

  pišla omlád. Sloni se navzájem utšují jemnými doteky chobotů.

  „Lidé to však,“ íká Keltner, „posunuli ješt mnohem dál. Naší schop-

  nosti pociovat soucit apostarat se ocokoli ikohokoli ztraceného i

  vnouzi se nic nevyrovná.“

  Hrůza, kterou pociujeme pi sledování zpráv otrpících dtech,

  má jinými slovy původ vimpulzu peovat omláata. Instinktivn

  tušíme, že pokud se nedokážeme postarat odti, nebudeme se moct

  postarat onikoho.

  Samozejm není teba se nad svým peovatelským instinktem

  píliš dojímat. Nejnaléhavji nám pirozen nadále zní plá našich

  vlastních dtí akcizím dtem tak velké sympatie nechováme. Natož-

  pak kostatním dosplým (adokonce ani kvlastním otravným ado-

  lescentům). Skutenost, že ím víc naši potomci odrůstají dtským

  botikám, tím menší soucit snimi máme– osklonu lidského druhu

  knásilí nemluv– je deprimující úpln stejn, jako jsou Keltnerova

  zjištní povzbudivá.

  Keltner to však vidí jinak. ásten za to vdí svému bratru

  Rolfovi, který ho nauil zajímat se ozranitelné lidi. ásten na tom

  má podíl meditace milující laskavosti, kterou praktikuje ajež (jak si

  ukážeme ve tvrté kapitole) nás uí vážit si ostatních stejn jako našich

  milovaných dtí. („Myslím, že se tomu můžeme piblížit,“ íká Kelt-

  ner.) Vychází však iztoho, co se nauil od Charlese Darwina.

  Darwin se do veejného povdomí zapsal krvavou hrou snulovým

  soutem, ním, co Tennyson nazýval „pírodou, rudými zuby idrá-

  py“– heslem o„pežití nejsilnjšího“. Darwin však ve skutenosti není

  jeho autorem. Pišel sním lozof asociolog Herbert Spencer ajeho

  kolegové „sociální darwinisté“, kteí propagovali nadazenost blochů

  avyšší tídy.

  Keltner tvrdí, že Darwinovu heslu by lépe odpovídalo „pežití

  nejlaskavjšího“, protože Darwin byl vlídného amelancholického

  založení. Milující manžel aotec zbožující svých deset dtí, od nej-

  útlejšího dtství hluboce zamilovaný do pírody. Jeho otec znj chtl

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 20

  42 ZÁRMUTEK ATOUHA

  mít lékae; když však Darwin ve svých šestnácti letech poprvé pihlí-

  žel operaci, vté dob provádné bez anestezie, vydsilo ho to do té

  míry, že až do smrti nesnesl pohled na krev. Namísto toho se uchýlil

  do lesů astudoval brouky. Své seznámení sbrazilským pralesem

  pozdji popsal jako „chaos rozkoše, znhož vzejde svt budoucího

  aklidnjšího potšení“.

  Když Darwin stál na prahu své kariéry, zemela mu desetiletá dce-

  ra Annie na spálu atato ztráta podle životopisců Deborah Heiligman

  aAdama Gopnika mla zformovat Darwinův svtonázor. Žal ho zdrtil

  tak, že jí ani nedokázal jít na poheb. Annie byla veselé dít, které se

  rádo tulilo kmatce atrávilo celé hodiny vískáním vlasů svého otce,

  jak si Darwin pozdji láskypln poznamenal do deníku. „Maminko,

  co bychom si poali, kdybys zemela,“ plakávala Annie pi louení.

  Nakonec to však byli práv její rodie, Emma aCharles Darwinovi,

  kdo museli takové tragédii elit. „Znašeho domu se vytratila veškerá

  radost,“ napsal si Darwin do deníku po její smrti, „aznašich starých

  životů svtlo.“

  Vknize Opůvodu člověka, mnohými považované za jednu zjeho

  nejpelomovjších knih, kterou napsal zhruba odvacet let pozdji,

  tvrdil, že naším nejsilnjším instinktem je soucit:

  Spoleenské instinkty vyvolávají uživoicha radost ze spole-

  nosti jeho druhů, vedou ho ktomu, že snimi uritým způsobem

  soucítí a nejrůznjším způsobem jim pomáhá. […] Taková

  jednání jsou zejm prostým důsledkem toho, že spoleenské

  amateské instinkty jsou silnjší než kterýkoliv jiný pud nebo

  motiv, nebo pod vlivem tchto instinktů jedná lovk tak rychle,

  že není as na rozmyšlení nebo na njaké pocity radosti i bolest.

  Darwin zdokumentoval adu píkladů živoichů, kteí intenzivn

  reagují na utrpení jiných bytostí: psa, který olízl nemocnou koku,

  kdykoli kolem ní prošel. Vrány trpliv krmící své slepé astaré druž-

  ky. Opici riskující život, aby zachránila milovaného ošetovatele ped

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 21

  KČEMU POTŘEBUJEME SMUTEK? 43

  nepátelským paviánem. Darwin samozejm nevdl nic obloudi-

  vém nervu, pedním cingulárním kortexu ani periakveduktální šedé

  hmot, jejich soucitnou funkci však vytušil 150 let pedtím, než

  Keltner jejich působení demonstroval ve své laboratoi. „Atak se

  snažíme ulehit ostatním vjejich utrpení,“ tvrdí Darwin, „abychom

  ulevili inašim bolestným pocitům.“

  Darwin navíc podobn jako Keltner vytušil, že se toto chování

  vyvinulo zrodiovského instinktu peovat omláata. Tvrdil, že uzví-

  at, jež nemají žádný kontakt smatkou aotcem, nelze oekávat soucit.

  Vdec nebyl kbrutalit pírody naivní ani slepý. Naopak, jeho

  pozorování ho sžíralo práv proto, že– slovy jednoho zjeho životo-

  pisců– „tak naléhav aprakticky neustále cítil bolest svta“. Vdl, že

  zvíata se asto chovají krut, napíklad když „vyženou zranné zvíe

  ze stáda nebo je dobijí i úpln uštvou“. Vdl, že soucit se nejsilnji

  projevuje uvnit rodiny avýrazn mén kjedincům zjiných skupin,

  že asto zcela chybí aže je pro lidi obtížné vnímat jiné druhy jako

  „své bližní“, zasluhující si soucitné zacházení. Zárove však považoval

  rozšíení soucitného instinktu za hranice vlastní rodiny dále na celé

  lidstvo anakonec ina všechny vnímající bytosti za znak „nejušlechti-

  lejší stránky naší povahy“, jaké jsme schopni.

  Když se otomto aspektu Darwinova díla dozvdl dalajlama,

  ohromilo ho, jak moc se podobá tibetskému buddhismu. („Odte se

  považuji za darwinistu,“ prohlásil). Darwinismus ibuddhismus vní-

  mají soucit jako nejvyšší ctnost apouto mezi matkou adíttem jako

  jeho podstatu. Dalajlama se pi jedné diskusi sPaulem Ekmanem,

  emeritním profesorem psychologie na Kalifornské univerzit vSan

  Francisku, vyslovil, že „pohled na krvácející aumírající bytost vzbu-

  zuje vlidské mysli nepíjemný pocit.Jde osemínko soucitu. Zvíata,

  která nemají kontakt smatkou, jako napíklad želvy, podle m nedis-

  ponují schopností láskyplných citů“.

  Jak vysvtlit onu „úžasnou náhodu, jde-li onáhodu“, mezi darwi-

  nistickým abuddhistickým myšlením, ptá se Ekman. Možná, íká, se

  Darwin seznámil sbuddhismem prostednictvím svého pítele bota-

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 22

  44 ZÁRMUTEK ATOUHA

  nika Josepha Hookera, který strávil njaký as vTibetu studiem óry.

  Darwin mohl své myšlenky rozpracovat vchrámu galapážské divoiny,

  pi slavné plavb na lodi Beagle. Nebo ho knim možná pivedla vlastní

  zkušenost– láska kAnne ajejí následná ztráta.

  �

  Pi posuzování lidských emocí obvykle adíme soucit k„pozitivním“

  aspektům lidské povahy, akoli ho sohledem na jeho sladkobolnou

  povahu lze chápat jako produkt sdíleného žalu. Keltnerovo životní

  dílo skuten vychází zoblasti „pozitivní psychologie“, studie lidské-

  ho vzkvétání. Tento termín vymyslel Abraham Maslow vroce 1954

  apozdji ho prosadil azpopularizoval psycholog Martin Seligman*

  jako protipól knadmrnému zamení psychologie na duševní ne-

  moci na úkor silných stránek lidské povahy. Jejich cílem bylo odhalit

  nastavení mysli achování, jež nás zahejí na duši azajistí nám dobrý

  život. Seligman byl pi tomto hledání nesmírn úspšný. Původ bez-

  potu lánků, které jste na toto téma pravdpodobn etli akteré

  vás vyzývají, abyste si zaali vést deník vdnosti nebo praktikovali

  meditaci všímavosti, lze vystopovat utohoto hnutí auobrovského

  zástupu lékaů, kteí se jím nechali inspirovat.

  Objevily se však ikritické hlasy, podle nichž tento myšlenkový

  smr ignoruje důležitou souást lidské zkušenosti, jakou je zármutek

  atouha. Kritici namítají, že tento postoj upednostuje americkou

  citovost, která podle psycholožky Nancy McWilliams „spíše tíhne

  […] kveselým stránkám života akhonb za štstím, ane kjeho

  tragickým aspektům akvyrovnávání se s nevyhnutelnou bolestí“.

  Nejedná se ožádné pekvapivé zjištní: na poli psychologie se lid-

  skému sladkobolnému potenciálu až doposud nikdo píliš nevnoval.

  Pokud jste melancholický typ, možná byste oekávali, že se v rámci da-

  ného oboru v něčem poznáte. Krom paradigmatu „vysoké citlivosti“ se

  * Jeho kniha Vzkvétání vyšla česky vnakladatelství Jan Melvil Publishing vroce 2014.

  Pozn.red.

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 23

  KČEMU POTŘEBUJEME SMUTEK? 45

  však tomuto povahovému rysu nejvíce blíží oznaení neuroticismus,

  což je stejn lákavé, jako to zní. Podle moderní psychologie osobnosti

  jsou neurotici podráždní anejistí. Mají sklony knemocem, úzkostem

  adepresím.

  Neuroticismus však má isvtlé stránky. Akoli je imunitní systém

  neurotiků zatížen stresem, nkdy se dožívají vysokého vku, protože

  jsou ostražití adobe peují osvé zdraví. Jsou to bojovníci, které strach

  ze selhání pohání kúspchu asebekritika ke zlepšení. Jsou dobí stu-

  denti, protože důkladn pemýšlejí nad koncepty azvažují je ze všech

  úhlů. Psychiatrika Amy Iversen vManagement Today tvrdí, že sklon

  kpemítání může podnikatele „nasmrovat kdůkladnému promýšlení

  uživatelské zkušenosti, kreklamní strategii nebo kpedkládání nových

  nápadů úpln stejn jako když umlec dokáže tuto energii využít kza-

  pamatování si scénáe nebo dovedení divadelní hry kdokonalosti“.

  Podle odborníků jako Iversen se jedná onástroje praktické adapta-

  ce na nežádoucí podmínky. Na tomto pohledu však není nic zpodstaty

  povzbudivého, nepostihuje to Baudelairovu krásnou melancholii nebo

  velkou, transformativní touhu vsamotném srdci lidské povahy (aze-

  jména vsrdcích nkterých lidí). Jak navíc také ješt zjistíme, neexistuje

  všeobecné povdomí otom, že podobné stavy patí knejvtším kata-

  lyzátorům lidské kreativity, spirituality alásky. Mnozí psychologové

  nejsou sami vící, atak se po spirituálních odpovdích na nejvtší

  záhady lidstva ani nepídí.

  Vposlední dob nicmén zaala pozitivní psychologie ustupovat

  sladkobolu. Psychologové jako Paul Wong, vedoucí organizace sná-

  zvem Toronto’s Meaning-Centered Counselling In stitute (Torontský

  institut zamený na smysl), aTim Lomas, pedagog na University of

  East London, zdokumentovali nástup „druhé vlny“. Ta, jak íká Lo-

  mas, „uznává, že duševní pohoda vyžaduje nenápadnou, dialektickou

  souhru mezi pozitivními anegativními jevy“. Kognitivní psycholog

  Sco Barry Kaufman ve své významné knize Transcend (Pesáhnout)

  obnovuje Maslowovo původní pojetí pozitivní psychologie uznávající

  sladkobolný povahový styl, který Maslow nazval „sebetranscendence“:

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 24

  46 ZÁRMUTEK ATOUHA

  jde olidi, kteí jsou „mén ‚šastní‘ než [typicky] zdraví lidé. Mohou

  mít tendenci kprudším projevům nadšení aintenzivnjším prožitkům

  ‚štstí‘, ale mají sklon– vnkterých pípadech pomrn velký– kne-

  smírnému smutku“.

  To vše je dobrou zprávou pro naši individuální ikulturní schop-

  nost uvdomit si transformaní potenciál Keltnerova díla. Kdybychom

  smutek ctili otrochu víc, možná bychom ho zaali otrochu víc vnímat

  jako most, který nás– na rozdíl od nucených úsmvů i záchvatů spra

  -

  vedlivého hnvu– propojuje sostatními. Mli bychom na pamti, že

  jakkoli nám ní názory mohou pipadat odporné ajakkoli se nám

  nkdo může zdát skvlý i strašný, každý už zažil utrpení– nebo ho

  ješt zažije.

  �

  Keltner spolu sGreater Good Science Center (Vdecké centrum

  vyššího dobra), jež založil, vyvinul adu vdecky ovených metod,

  které nám mohou pomoci výše uvedeného dosáhnout.

  Prvním krokem je pstování pokory. Zrůzných studií víme, že

  nadazený postoj nám nedovoluje reagovat na smutek ostatních– ado-

  konce ani na ten vlastní. „Jestliže se považujete za lepšího než ostatní,

  váš bloudivý nerv se pi pohledu na hladovjící dít neaktivuje,“ íká

  Keltner. Vysoce postavení lidé (vetn tch, kteí zastávali vysoké

  pozice v umlém,laboratorním prostedí) svyšší pravdpodobností

  ignorují chodce nebo házejí myšky jiným idiům amén pomáhají

  kolegům alidem vnouzi. Mén pravdpodobn zažívají fyzickou

  aemocionální bolest, když drží ruce ve velmi horké vod, když jsou

  vyloueni ze hry nebo jsou svdky utrpení ostatních. Anaopak svtší

  pravdpodobností pijmou od personálu laboratoe víc sladkostí, než

  na kolik mají nárok!

  Jak tedy lze dosáhnout pokory (zvlášt pokud se nacházíte vrela-

  tivn šastném socioekonomickém postavení)? Jednou zmožností je

  praktikovat prosté gesto poklony, jako to dlají Japonci vkaždodenním

  spoleenském život ataké ada vících lidí ped Bohem. Toto gesto

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 25

  KČEMU POTŘEBUJEME SMUTEK? 47

  totiž podle Keltnera aktivuje bloudivý nerv. „Skrze tyto projevy úcty

  zanou lidé více pemýšlet opropojení tla aduše,“ vysvtlil vroce

  2016 bhem své pednášky vSilicon Valley.

  ada Amerianů samozejm vBoha neví nebo jsou jim projevy

  podízenosti nepíjemné– pípadn obojí. Tato gesta však nemusíme

  chápat jako kapitulaci, nýbrž jako oddanost. Mnozí znás koneckonců

  praktikují jógu, kde se taky asto objevuje prvek uklánní; stejn tak

  pi pohledu na úžasné umlecké dílo nebo krásnou krajinu instinktiv-

  n skloníme hlavu.

  Jde to ipes klávesnici. Sociální psycholožka aprofesorka ma-

  nagementu na Leavey School of Business Hooria Jazaieri navrhuje,

  abychom zkusili popsat chvíli, kdy nám nkdo projevil soucit nebo

  kdy jsme my snkým soucítili. Pokud psaní není vaší silnou stránkou,

  můžete si zkusit jen zaznamenávat, kdy pocítíte, že se zaobíráte smut-

  kem nkoho jiného. „Sesbírejte vlastní data,“ radí Jazaieri na webové

  stránce Greater Good Science Center. „Napíklad si všímejte, kdy vás

  pes den snadno i spontánn zasáhne smutek (napíklad pi sledování

  veerních zpráv). Možná dokážete vysledovat, kdy bhem dne odmí-

  táte vzít na vdomí ní (nebo své vlastní) utrpení– napíklad když

  na ulici minete lovka, který vás požádá openíze, nebo ignorujete

  nároného lena širší rodiny. […] asto si všímáme (vlastního nebo

  cizího) utrpení, ale rychle ho pustíme zhlavy, atím pádem si ani ne-

  dovolíme emocionální úast i dojetí.“

  Nieho ztoho nebudeme schopni, pokud nezaneme nejdív

  pstovat soucit ksobě samým. Může to znít jako protiklad ke snaze

  rozvíjet pokoru. Mnozí znás se však, aniž by si to uvdomovali, oddá-

  vají neustálému proudu negativní sebemluvy. „Vtomhle jsi naprosto

  nemožná.“ „Pro jsi to tak pokazil?“ Jak ale vypozorovala Ja zaieri,

  „neexistuje žádný empirický důkaz naznaující, že nám sebekritika

  skuten pomůže zmnit chování; nkterá data dokonce ukazují, že

  tento typ kritiky nás od dosažení našich cílů může naopak vzdálit“.

  Aplatí to iobrácen: ím vlídnji sami ksob mluvíme, tím spíš

  se budeme stejn chovat ikostatním. Až kvám tudíž píšt promluví

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 26

  48 ZÁRMUTEK ATOUHA

  drsný vnitní hlas, zastavte se, nadechnte azkuste to znovu. Mluvte

  se sebou se stejnou nžností jako smilovaným díttem– používejte

  stejná slova náklonnosti aútchy, kterým byste zahrnuli roztomilé

  tíleté batole. Pokud vám to pijde jako píliš samolibé, nezapome-

  te, že tím ze sebe nedláte dít ani se nevyhýbáte zodpovdnosti.

  Jen osebe peujete, aby vaše já mohlo kráet kupedu apeovat

  oostatní.

  �

  Keltner– mimoádn nadaný psycholog se zlatými loknami, aurou

  surfae asmutnýma oima, který spolupracoval sPetem Docterem

  ajeho lmaským týmem vPixaru– má dostatek důvodů soucit sám

  se sebou praktikovat. Když jsem se sním nedávno spojila, jeho dcera

  práv odešla na vysokou školu adům byl najednou tichý aprázdný.

  Jeho matka se potýkala spocity osamní, depresemi aproblémy se

  srdcem. Ajeho milovaný mladší bratr Rolf ve vku padesáti pti let

  po dlouhém boji zemel na rakovinu tlustého steva.

  Keltner byl otesený atrpl pocitem hluboké vykoennosti. Ja-

  koby pišel o kus duše. „Není pochyb, že můj život, bez ohledu na

  to, kolik let mám ješt ped sebou, bude naplnný smutkem,“ ekl mi.

  „Nejsem si jistý, že vtomto život ješt najdu pocit ukotvenosti asou-

  náležitosti s komunitou.“

  Vdla jsem, jak moc miloval svého bratra, pesto m jeho vyjá-

  dení pekvapilo. Keltner vede mimoádn vlivnou laborato vjedné

  zakademicky nejvýznamnjších oblastí. Je oblíbeným profesorem na

  jedné znejlepších univerzit na svt. Už ticet let je ženatý, má dv

  dosplé dcery abezpoet milovaných pátel. Jestliže nemá pocit ukot-

  venosti apíslušnosti ke komunit on, kdo tedy?

  Keltner však také vdl, že smutek dává vzniknout soucitu –

  kostatním iksob. Když jeho bratr umíral, dlal Keltner to, co znal

  odjakživa. Nechal se inspirovat Rolfovou pirozenou laskavostí azapo-

  jil se do dobrovolnické práce vnedalekém vzení San Quentin. „Nej-

  jasnji vci vidím, když se zabývám utrpením,“ vysvtluje. „Smutek

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 27

  KČEMU POTŘEBUJEME SMUTEK? 49

  je jako rozjímání osoucitu. To množství bolesti apoteb na lovka

  dopadá. Pak vyjdu zvzení. Pemýšlím osvém bratrovi aje to pro m

  jako meditace. Odjakživa si myslím, že toto je podstata lidství. Nejsem

  tragicky založený lovk. Nepestávám vit. Myslím si však, že smutek

  je krásný imoudrý.“

  Msíc ped Rolfovou smrtí Keltner každý den praktikoval cviení

  zamené na vdk vůi svému bratrovi: „Kvcem, které vykonal, kles-

  ku vjeho oích, ke zvláštní láskyplnosti, kterou prokazoval vyddn-

  cům.“ Myslíval na nj pi procházkách po kampusu, pi nichž uvažoval,

  jakým smrem se bude jeho vdecký výzkum ubírat dál. Uvdomil si,

  že veškerá práce, kterou kdy vykonal, apravdpodobn ita, jíž se bude

  vnovat vbudoucnosti, bude mít vždy njakou spojitost sjeho mlad-

  ším bratrem. Že mu tato ztráta bude vždycky působit bolest astejn

  tak mu pomůže hloubit studnici soucitu, ze které ho jeho bratr nauil

  erpat vdob, když byli ješt dti.

  „Spolu sním jako by odešlo ito, jak jsem dív vnímal svt,“ sdlil

  mi. „Pesto se to vlastn nezmnilo.“

  Zeptala jsem se Keltnera, jestli je ona ást, která tíhne kúžasu,

  údivu asounáležitosti, oddlená od té smutné– nebo zda jsou na-

  opak propojené. „Ta otázka mi nahání husí kůži,“ odpovdl mi. „Jsou

  propojené.“

  Keltnerovi zaalo postupn docházet, že od rozchodu svých rodi-

  ů si nikdy nedovolil cítit se nkde doma. Možná ale bylo naase stím

  zaít. Každoron pi slavnostní promoci na Berkeley instinktivn

  pelétl pohledem pítomné ahledal mezi nimi studenty, kteí vypadali

  stejn ztracen jako kdysi on sám. Studenty, kteí osamocen bloumali

  po místnosti, sledovali své spolužáky obklopené píbuznými adumali,

  pro to vjejich rodin takto nefunguje.

  On sám na Berkeley nastoupil ve tyiaticeti; te, vsedmapadesá-

  ti, už žádné dít nebyl. Avdl, že ani tito studenti, vyddnci zrozvrá-

  cených rodin, nezůstanou dtmi navždy. Vydají se do svta stejn jako

  kdysi on sám abudou pracovat aprožívat dobrodružství, budou žít

  ve stínu svých ztrát ave svtle nových lásek, možná si zopakují vzorec

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 28

  50 ZÁRMUTEK ATOUHA

  rodiny zdtství amožná ne, ale ve všech navždy zůstane otisk tch,

  které nejvíce milovali. Všichni budou mít stejnou schopnost jako Kelt-

  ner, který ji získal od svého mladšího bratra: kráet po most smutku

  anacházet radost ze souznní ekajícího na druhé stran. Astejn jako

  Keltner najdou cestu domů.

  Volně šiřitelná ukázka z knihy Sladkobol. Jak nás touha a zármutek obohacují a dotvářejí

• Strana 29

  Kupte si papírovou nebo elektronickou verzi knihy

  za skvělou cenu na www.melvil.cz